Tak nám opět po roce začal zimní semestr a do Brna, hlavního města Moravy se sjela pěkná kupa studentů. Ulice se zaplnili, šaliny praskaly ve švech, hospodští si po slabších prázdninách mnou ruce a nás, první ročník magisterského studia řízení ekonomiky podniku šoupli na přednášky do kina. Ano, do kina, které rozhodně není uzpůsobené k tomu, aby se v něm přednášelo. To je tak, když škola vytvoří nové obory, nabere mraky nových studentů, aby měla více peněz, ale jaksi nepočítá s tím, že už je nemá kam dát. No nic. Tak jsme měli první přednášku z makroekonomie dvě v kinosále. Místa pomálu, nějaká deska na které by se dalo psát byla jen ob sedadlo a co čert nechtěl, já seděl na místě bez této učební podpory. Do toho kvalitní sklápěcí kino sedačky ještě z dob minulého režimu. Týden nevětraný vzduch a to hlavní, údiv některých studentů nad barvou mých ponožek. A to je to, proč celý tento příspěvek píši.
Když už takhle asi potřetí měním nohu, kterou mám položenou přes koleno, abych měl alespoň na něčem psát, otočí se jakási slečna v řadě přede mnou a chvíli sleduje mé kousek vykukující sytě zelenkavé ponožky z hnědých derby bot. Otočí se zpátky a zcela potichu, tak, že jsem to neměl slyšet, povídá kolegovi vedle: "Hele, dívej co má ten za náma za trapně zelený ponožky." Načež se dotyčný kolega otočí a též si zcela nenápadně prohlíží moji obuv a ponožky. Pak se otočí zpět čelem k přednášející a společně se svoji kolegyní se mi tiše smějí. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si z toho mám něco dělat, ale nakonec jsem v duchu mávl rukou a řekl si, že radši vybočovat z davu a být středem pozornosti, než mít na sobě šedou mikinu, ošoupané džíny a ještě ošoupanější kecky, milá slečno. Konec konců, s tím, že budu sem tam středem pozornosti jsem do toho přeci šel.
Žádné komentáře:
Okomentovat